Sborový víkend na Visalajích: Jak to dopadlo (13. – 15.5.2016)

„Vy jste tělo Kristovo, a každý z vás je jedním z jeho údů.“ (1. Korintským, 12:27)

Člověk, to je vlastně otisk Božího prstu. Stejně jako žádný otisk prstu na světě není stejný, tak není stejný ani jeden člověk. Bůh nás stvořil rozdílné.

Ano, někteří z nás si rozumí lépe — ale vždycky je to především o tom, že si na sebe zvykneme. Nikdo není vaším dokonalým obrazem (kdo by také sám se sebou vydržel?).

Ani církev jako společenství křesťanů není výjimkou. Kdo tedy žil doposud v tomto přesvědčení, ať se raději vzdá těchto představ. V církvi jsou stejní lidé jako všude kolem — chybující, nedokonalí a hledající. S jediným rozdílem — máme jeden cíl. Něco, co nás spojuje. Něco, co nás nutí se vzájemně o sebe opírat, i když si možná tak úplně nerozumíme a lidsky nesedíme. Něco, co překonává všechny naše rozdíly.

Víra v Ježíše Krista a jeho oběť.

Ježíš Kristus je Ten, který nás učí a nabádá k tomu, abychom k sobě vždycky hledali cestu. Abychom se vzájemně respektovali — možná právě pro naši rozdílnost.

A tak: v církvi se naučíte mít rád i člověka, se kterým byste normálně zřejmě žádný vztah navázat nedokázali.

Sborový víkend ve Visalajích se nesl přesně v tomto duchu: byl především o poznávání sebe sama, druhých a jak se vzájemně přijímat. Mohli jsme tak trochu blíže poznat své charaktery (na základě známého přístupu s názvem DISC) a seznámit se s tím, jak nás mohou vidět ostatní. Celou tuto dobrodružnou cestu za větším pochopením svého srdce (protože o ničem jiném to vlastně není) bylo proloženo chválením Boha a sdílením společných zážitků.

Křesťané potřebují držet při sobě. Ve dnech, které přijdou, to potřebují snad ještě více, než kdykoliv předtím. Musíme se naučit rozumět jeden druhému a odpustit si svá vlastní selhání a nedorozumění (protože jich sami máme mnoho).

Proč?

Abychom se pak naučili milovat ty druhé kolem nás.